Tajemství úspěchů v životě není dělat, co se nám líbí, ale nalézt zalíbení v tom, co děláme
(Thomas Alva Edison)

>>SOUTĚŽ, 7.4-28.4.2012<<

Zúčastnit se může opravdu KAŽDÝ

Mé druhé já - 9

17. února 2012 v 20:36 | Vera |  Mé druhé já

Je to už hodně dávno, co jsem nic nepřidávala. Naposledy v pondělí?...docela dlouhá doba..:// doufám, že to věčný vás čekání zatím neodratilo, podobně, jako jsem já vzdala čekání na Inheritance :D :D :D. Docela se divím, že už mě nezajívá, jak to dopadne...no zpět k věci; devítka není nijak exta záživná, jako třeba předchozí kapiotoly. jinak se omlouvám za případný chyby...Enjoy :)

Chapter IX

Bleskově otočila klíčem v zámku, vzala za studenou kliku a vstoupila dovnitř do malé předsíňky. Docela ji překvapilo, když zjistila, že je v celém domě dokonalá tma, jak tomu v tuto hodinu mnohokrát nebývalo. Bylo docela možné, že se máma vrátila z práce natolik unavená, že si šla okamžitě lehnout s předpokladem, že je Emma už dávno v posteli, ale že by ji nepřišla ani pozdravit? Tahle část se jí nějak nezdála, protože tohle nebyl mámin styl, přijít domů a nedat o době vědět ani slovem "Ahoj"



Na stěně zevnitř vedle vchodových dveří, po tmě nahmatala vypínač a stiskla jej. Místnost se během desetiny vteřiny zalila zlatým světlem z jedno-žárovkového lustru u stropu, ale překvapivě nebylo tak oslňující, aby jí dráždil oči.
Přímo před ní ni teď hleděl její vlastní odraz v zrcadle, zavěšeném na zdi zrovna nad skříňkou na boty, na které byla postavená zelená pokojová rostlina bez květů s dlouhými a zašpičatělými listy, trčícími snad na všechny strany.
Vystrašené oči o obličej téměř bez pigmentu - ani nedokázala uvěřit, že je to s jejím vzhledem tak strašné. Tušila, že po tom všem, co před několika minutami zažila, jistě nebude vypadat, jako vítězka mezinárodní soutěže krásy, ale že to bude až tak zlé, ta ks tím tedy ani v nejmenším nepočítala. Chvíli pozorovala sama sebe, jak nehybně stojí uprostřed prázdné místnosti a ani si jí nepřišlo divně, že se odraz před jejíma očima pomalu rozplývá do ztracena, až zmizel úplně. Zírala do prázdna. Když si to po chvíli uvědomila, trhla hlavou, čímž se opět vrátila do reality, odkud se každou možnou cestou snažila uprchnout.
Shodila batoh na zem do kouta, jako by z ní najednou vysáli všechnu energii, která v ní ještě zbyla. Bylo jí jasné, že jej bude ještě později potřebovat, ale byla natolik unavená, než aby správně monitorovala svoje myšlenky, které se jí volně zamíchávaly do "ničeho" uvnitř její hlavy, jako když se voda mísí s rozpustným barvivem.
Teprve, když si rozvázala tkaničky u tenisek a boty si vyzula, zjistila, že ne věšáku na levé straně něco chybí. Nemusela dlouho přemýšlet nad tím, co to je, jelikož odpověď přišla překvapivě sama a rychle, podobně jako přichází blesk z čistého nebe.
Mámin kabát zmizel, což znamenalo jediné - musí být ještě v práci. Když jí ráno říkala, že se vrátí večer, jistě tím nemyslela až takto pozdní hodinu. Obyčejně ji Emma mohla očekávat něco málo po osmé hodině, někdy i o půl deváté, ale nepamatovala si, že by se někdy stalo něco takového. Možná k tomu má své vlastní vysvětlení, proč ještě není doma, ale Emma si s tím rozhodla už více nepřidělávat starost, protože to bylo vlastně docela dobře - alespoň si nemusí vyslechnout její jistě velice obsáhlou řeč, v kolik hodin je rozumná doba vracet se ze školy a jestliže nastanou nějaké mimořádné události, tak by se měly nahlásit, aby se tu zbytečně nebála a s vědomím, že se jí nic nestalo, si ušetřila tolik zbytečného stresu.
přestože mi ta přehnaná starost jde občas na nervy, docela to chápu. Podle ní jsem to jediné co má, na čem jí doopravdy záleží…a když si pomyslím, že o to dnes mále přišla…
Popadla pohozený batoh ze země a vyběhla schody do svého pokoje, kde se pohodlně rozvalila na posteli a konečně si za celý den alespoň jednou pořádně oddychla. Nějakou dobu zůstala v této poloze, než se jí opět vrátily síly do končetin a ona se odhodlala vstát. Zapojila mobil do nabíječky a mezitím, co se jej přívalem elektrického proudu snažila oživit, rozsvítila lampičku na psacím stole, sundala si prsten z prstu a poprvé si jej důkladně prohlédla. Kromě toho velkého bílého kamene, nejspíš nějaký průhledný druh diamantu, vypadal docela obyčejně. Sama si položila otázku, který člověk by si nechal u zlatníka napsat do prstenu šestimístné číslo, a hlavně na co, když si jej může v pohodě uložit do mobilu nebo do své hlavy. Asi nejvíce pravděpodobná jí připadala možnost, že dotyčný se o to číslo nejspíš tolik bál, že si nepřál, aby se dostalo k někomu, kdo by jej mohl zneužít a tímto způsobem se pojistil, že mu je nikdo bez jeho vědomí nemůže sebrat. Bohužel za svoji opatrnost zaplatil životem…
Jak přejížděla prstem po stříbrném kroužku, na kterém byl kámen upevněn, stejně jako ve sklepě ucítila ne jinak hladké ploše jistou nerovnost, což ji i přes její silné pochybnosti nahnalo nepatrné množství naděje. Posvítila tedy lampičkou blíže k prstenu. Bylo tam něco napsáno! Náhle jí projela nová vlna nečekaného vzrušení. Přimhouřila obě oči, ve snaze přečíst vyrytá písmenka miniaturní velikosti.
"Made in Paris"
Četla a všechno nadšení z ní v okamžiku spadlo.
"No, tohle mi vážně asi nic neřekne."
Zklamaně prstenem otáčela kolem dokola na stolní desce a snažila si jej prohlížet snad z veškerých možných úhlů, ale bylo to stejně bezvýznamné, jako když se snažíte uchovat vítr c zavařovací sklenici.
"Někde tu přece být musíš! Tak se ukaž!"
Ale bohužel ani to nezabralo, prsten se ji očividně snažil ignorovat a mezitím si zahrával s Emminou trpělivostí. Bohužel se mu to dařilo v obou možnostech…
Unaveně si lehla zpět na postel a zírala na bílou zeď, podobně, jako dnes ráno, za podobným účelem. Znovu se jí před očima odehrávala změť událostí, jako když se v kině promítá film na plátně a nevěděla, co si o tom všem má myslet. Při vzpomínce na mrtvolu v kádi plné ryb se jí svíral žaludek. Ne přímo odporem, ačkoli i ten hrál v jejích pocitech jistou roli a při té představě si umínila, že už nejspíš nikdy v životě nebude jíst ryby. Ale spíš strachem, co přijde příště.
Obličeje těch dvou měla doslova zaryté do paměti, takže kdyby se ještě někdy potkaly nebo je jen letmo zahlédla na ulici, byla si jistá, že by je okamžitě poznala, bez dlouhého přemýšlení, kdo jsou, že už je někdy předtím musela vidět. Jaké štěstí, že oni neviděli ji…to by se potom mohla rozloučit se životem stejně rychle, jako ten člověk. Nemuseli by se dlouho rozmýšlet, než by stiskly spoušť u pistole a sprovodili by tak ze světla jediného svědka, který by je teoreticky mohl udat.
Bála se, přestože ji v tuto chvíli zatím nehrozilo žádné velké nebezpečí. Neví o ní a nikdy se nemusejí dozvědět! Ale na druhou stranu to nechtěla nechat jen tak být, i když by si ze všeho nejraději přála zapomenout na vše, co se dnes přihodilo a nikdy nevstoupit do té temné uličky, která ji zavedla na ono osudné místo. Kdyby jen mohla vrátit čas o několik hodin zpátky…
A kdo je vlastně ten Mariol, se kterým mají ujednanou schůzku?
Snažila se z jednotlivých informací složit odpověď, ale všechny byly natolik neurčité, než aby do sebe jakýmkoli způsobem zapadaly. To už by bylo jednoduší, dostat balonek do čtveratého otvoru.
Zřejmě nějaký jejich boss nebo šéf, na tom už zase tak nezáleželo, podle všeho to byla ve spojitosti s Mafií nějaká významná osoba, kterou je podle Richardových a Frannkových poznáme, lepší nenaštvat. Jestli je to muž nebo žena, nemohla určit, ti dva o ni nebo o něm mluvily pouze v neurčitém rodě, jako by se schválně chtěli vyvarovat jakýmkoli podrobnějším detailů a dané osobě
Sama tomu pořádně nedokázala uvěřit, protože to bylo tak…zvláštní a absurdní zároveň - opravdu se jí podařilo dostat se do styku s gangem…
Její přemírní přerušil náhlý zvuk sms zprávy. Pohotově popadla mobil do ruky, div nevytrhla nabíječku ze zásuvky a tlačítkem ji otevřela. Po několika málo vteřinách, strávených přelétáním očí po displayi a čtení jí bylo jasné vše jasné…tedy alespoň ta část, se kterou se začala trápit hned po svém příchodu.
Ahoj Emmo, v nemocnici máme nečekanou pohotovost, vrátím se o něco později než obvykle. Nech prosím odemknuto zepředu, zapomněla jsem si doma klíče. Mamka
Emma se nad zprávou nijak zvlášť nezamýšlela a napsala rychlou odpověď, kterou později odeslala. Kdyby si jen pořádně nabila mobil a sms by jí došla dřív, nic z toho by se nemuselo stát - došla by domů sice o něco později, ale nikdy by jí nenapadlo krátit si cestu osamělými uličkami, ať už jsou jakkoli dlouhé.
Telefon ještě nepokládala, po krátkém zaváhání se rozhodla vytočit ještě jedno číslo…
Přiložila si mobil k uchu a poslouchala otravné vyzvánění, dokud se konečně nespojila s druhou linkou.
"Prosím linka tísňového volání"
Ozval se na druhé straně hlas, který jí svým tónem doslova vyzval k tomu, aby řekla, co ji trápí. Emma se ještě naposledy zaváhala, jestli by si to, co se právě chystá udělat, neměla raději ještě jednou rozmyslet, než rase provede nějakou blbost, které by později mohla litovat. Nakonec se jen zhluboka nadechla a sevřela dlaň v pěst. Roztřeseným hlasem potom pravila.
Dobrý den…chtěla bych nahlásit vraždu…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hejlynka Hejlynka | 17. února 2012 v 21:13 | Reagovat

Koukej honem pokračovat! já se už nemůžu dočkat pokračování!!!!!!!! Je to zase super!!!!!!!!!!!!!!

2 Vera Vera | Web | 17. února 2012 v 21:25 | Reagovat

[1]: budu, už mám rozdělanou desítku :D :D

3 Small Muse♥ Small Muse♥ | Web | 17. února 2012 v 22:12 | Reagovat

[2]: Supér! :D Počkat, já mám sklerózu, volala v tý knížce, kterou sem četla na linku tísňovýho volání? Já si to nějaksi nedokážu vybavit :D

4 Vera Vera | Web | 17. února 2012 v 22:20 | Reagovat

[3]: ne, sklerózu nemáš :D já některý věci moc upravuju, protože jsem si uvědomila jednu zásadní věc, která mi tam neseděla :D :D

5 C.V.O.K. C.V.O.K. | Web | 18. února 2012 v 11:33 | Reagovat

no, ja som s Inheritance vybabrala :D našla som si skupinku ľudí ktorí urobili na webe neprofesionálny preklad a už to mám prečítané :D takže... :D (http://cteni-online.webnode.cz/inheritance-odkaz-dracich-jezdcu3/)

a čo sa tvojej kapitoly týka... je to neuveriteľné, ako pútavo dokážeš napísať dve A4-ky bez jediného dialógu. Ako to dokážeš napísať tak pútavo že to nenudí, tak plynulo a proste... Joj! Ty! Aj ja také chcem vedieť!
(takže ten prsteň je len šmejd? mafia sa zmýlila? žiadne tajné číslo k pokladu? ooooo.... no, v každom prípade dúfam že to takto nenecháš... chcem pokračovanie! :D)

6 Vera Vera | Web | 18. února 2012 v 12:21 | Reagovat

[5]: s číslem se nechte překvapit :D :D za chvilku dojde i na to :D :D moc děkuji za tvoji pochvalu! Ty, asi jako jedna ze super pisálků víš, jak to dokáže potěšit!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama