Tajemství úspěchů v životě není dělat, co se nám líbí, ale nalézt zalíbení v tom, co děláme
(Thomas Alva Edison)

>>SOUTĚŽ, 7.4-28.4.2012<<

Zúčastnit se může opravdu KAŽDÝ

Mé druhé já - 11/2

29. února 2012 v 13:22 | Vera |  Mé druhé já


berte prosím s rezervou, psala jsem to když jsem měla teplotu, takže to není zrovna dokonalý...:D

Chapter XI - second part


S námahou se jí podařilo vypotácet se z koupelny na chodbu, aniž by musela jedinkrát vrazit do stěny nebo do jakékoli jiné překážky, která jí stála v cestě. Kupříkladu otevřené dveře. Zastavila se a zaposlouchala se do hlasů, tiše se linoucích odněkud pod schody. Nahoru na chodbu, kde stála, dopadalo z lustru zavěšeného v obývacím pokoji velmi matné světlo, díky bohu vylučujícího jakoukoli přítomnost zlodějů nebo jiných nevítaných návštěvníků, protože by si nedokázala představit někoho tak hloupého, který by si při vniknutí do domu ještě svítil na cestu něčím jiným než nevýraznou baterkou, aby na sebe nepřilákal moc pozornosti.



O to více se jí ulevilo, nechtěla se po tom všem, co dnes zažila ještě vypořádávat se zloději, to už by pravděpodobně bylo i nad její síly, místo toho se snažila jakkoli vyčistit si mysl od prázdnoty a více se soustředit na nesrozumitelná slova, vydávána mimořádně tichým hlasem. Podobně, jako když mezi sebou mluvili Richard s Frankem, když byli ještě desítky metrů vzdálení. Teď je však mezi sebou nedělí taková vzdálenost a ani to pravděpodobně nejsou žádní dva gangsteři, přestože po čase bedlivým odposloucháváním zjistila, že hlasy jsou opět dva. Jen s tím rozdílem, že jeden patří ženě a ten druhý muži.
Hned v první chvíli ji napadlo, že je to máma. Jiného vhodného adepta, mluvícího ženským hlasem a ještě ke všemu u nich v domě by kromě sebe samotné nenašla, možná tak sousedku, která je čas od času přišla navštívit s nějakým "velice závažným problémem" se jakým si v mnoha případech nevěděla rady a potřebovala se tedy obrátit na někoho, kdo by jí poradil. Ale když ten první hlas patří její mámě…tak kdo je ten druhý?
Emma nikdy neměla ve zvyku poslouchat cizí rozhovory, ovšem bylo-li to krajně důležité, nešlo už couvnout. V případě sklepa a mrtvoly ukryté v něm neměla na výběr. Uši si sice zacpat mohla, ale přestože by správně dodržovala svoje pevně daná pravidla a ani v jednom bodě je neporušila, mohlo by se jí to lehce vymstít v případě, kdy Richard prohledával místnost. Neslyšet jeho kroky, a kdyby se k ní náhodou takto nepozorovaně přiblížil a vytáhl by ji zpoza hromady beden, čekalo by na ni peklo, nejspíš v podobě utopení mezi hromadou zapáchajících mrtvých těl od ryb a následně odvoz a zakopání někde v zemi. Takhle si svoji budoucnost nepředstavovala ani v těch nejčernějších myšlenkách, které se tu a tam nenápadně mihly její hlavou.
Začala se pomalým krokem blížit ke schodům
"Říkala jsi přece, že to vyjde!"
"Jo, jasně. Všechno je připravené, jenže…"
Emma se rozhodla přiblížit ještě o nějaký ten metr dopředu. Zajímalo ji, proč svůj rozhovor nenechají rovnou na ráno a růstávají zbytečně vzhůru do tolika hodin v noci. Mohli by si to bez problému vyřešit někde jinde, ale asi chtěli mít bezprostřední pocit, že je nikdo nemůže odhalit při jejich setkání vzhledem k tomu, že Emma nemohla jejich rozhovor ve spánku za žádnou cenu slyšet. I to jí na tom připadalo "to podezřelé" a proto, jakmile se potichounku jako myška připlížila až na samotný začátek schodiště, se vyklonila ze dveří, aby mohla ty dva nenápadně sledovat a zjistit víc.
Odtud, ze svého úkrytu, získala perfektní výhled na dění v obývacím pokoji a přes špatný úhel točeného schodiště bylo téměř nemožné, aby ji máma nebo ten cizí muž zdola spatřili. Další nepatrná výhoda.
"tak v čem je háček?"
Máma na okamžik pokývala hlavou ze strany na stranu a pokračovala.
"Jde o to že…"
"Ano? Poslouchám"
"Jde o to, že Kowalski a jeho lidé chtějí s tím obchodem ještě počkat…"
"kolik?"
"pár dní…"
Stáhla si gumičku z vlasů a nechala si je volně splývat kolem ramen
"myslím, že ve čtvrtek už bychom měli mít jasno."
Vyklonila se o něco více nad schody, aby si jej mohla lépe prohlédnout. Viděla je z výšky a pouze nepatrnou část jejich tváří. Muž měl šedé vlasy, knír a velkou výškou také zrovna moc neoplýval, spíše takový průměr. Mohlo mu být tak 55let, odhady jí ale nikdy moc nešly a tak to musela brát s rezervami. Odtud ze shora se Emmě zdálo, že svojí podobou připomíná trošku Einsteina, ale mohl to pouze klam, lepšího závěru by jistě dosáhla, kdyby se mu podívala do očí a to nemohla. Kdyby tam dolů vtrhla a stoupla by si před něj, měli by ji jistě oba za blázna a ještě by si musela vyslechnout salvu otázek, co to do ní tak najednou vjelo, případně proč už dávno není v posteli a nespí.
Mámu viděla pouze ze zadu, ale i tak bezpečně poznala, že je to ona a nikdo jiný. Ti dva stáli naproti sobě. Podle jejího uvážení si svou záležitost museli nejspíš vyřítit dost rychle, vzhledem k tomu, že se ani neposadili. To také dokazovala i vážnost v mužově obličeji.
"Takže v čem je háček?"
Máma vzdychla.
"Chtějí prý ještě něco dořešit. Víc nevím, Mitchel se k tomu ještě nevyjádřil."
"hm…"
Zamyslel se a posléze se podrbal na bradě.
"Tak tedy počkáme. Až Kowalski bude chtít dovést obchod do konce, ozvi se mi ano?"
"Ano, zavolám ti"
Odpověděla a pak pro něco sáhla do kapsy. Emma byla napnutá jako struna, která se má každou chvíli přetrhnout nedočkavostí a zároveň neskutečným vzrušením, které v ní náhle vzplanulo jako prudký žár ohně. Po několika vteřinách vytáhla nějaké CD a podala mu jej.
"Tady"
Řekla, jakmile jej muž přebíral k sobě a mezitím, co si jej letmo prohlížel otáčením ze strany na stanu., dala se opět do řeči.
"Zbytek informací se dozvíme až později"
"díky"
Kývl hlavou a obal s CDčkem si strčil do kapsy.
"A co dneska, jak to tam probíhalo?"
Vzhlédl k mámě a zahleděl se jí do očí
"žádné komplikace?"
"Ne, všechno proběhlo v pořádku. Už si na tyhle noční akce začínám zvykat."
Unaveně se usmála a protřela si oči.
"Myslím, že si půjdu lehnout, uvidíme se ráno ne?"
"dobrá, já už bych měl taky jít."
Otočil se a zamířil ke dveřím, v půle cesty se však znovu otočil na mámu, jako by ještě chtěl něco dodat, na co předtím zapomněl.
"A Emily…"
Zavolal na ni.
"opatruj se! Nemusím ti doufám připomínat že…"
"nemusíš, uvědomuji si to. Ty se taky měj, Adame. Nemusíš mít strach, dám na sebe pozor."
Po těch slovech muž zmizel ve tmě. Máma tam ještě nějakou chvíli stála, než zamířila někam pryč. Kam? To už Emma nevěděla. Oči se jí samy od sebe zavíraly, že usnula dřív, než se stačila doplazit do pokoje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hejlynka Hejlynka | 29. února 2012 v 14:29 | Reagovat

podívám se později...jsem v knihovně...:-D:-D:-D

2 Small Muse♥ Small Muse♥ | Web | 29. února 2012 v 14:50 | Reagovat

Tajuplný Einstein ;)

Hošková nám dneska napařila další písemku!! Už třetí za sebou, každou hodinu :/ Myslím, že v každým úkolu mám nějakou chybu :D :D takže super :D a psali sme z matiky a češtiny ( diktátek ) :/ :/ Buď ráda, že jsi dneska chyběla :D

3 L. L. | Web | 29. února 2012 v 15:19 | Reagovat

Máš to krásné!:) Píšeš strašně zajímavě. Tak až je to krásné!:)

4 Hejlynka Hejlynka | 29. února 2012 v 15:41 | Reagovat

je to strašně napínavé...POKRAUČJ!!!!!!!!!!! O_O

5 C.V.O.K. C.V.O.K. | Web | 1. března 2012 v 10:24 | Reagovat

Hej hej hej! Tu sa deje niečo nekalé.... :D Zamotávaš to čoraz viac, ty... Si hotový Hichtcock :D

6 Vera Vera | Web | 1. března 2012 v 17:06 | Reagovat

[5]:ó děkuji, tohle přirovnání slyším poprvé (a o to víc si toho cením!) :D otázka ale zní, jestli se z toho dokážu zase vymotat :D :D no každopádně budu muset :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama