Tajemství úspěchů v životě není dělat, co se nám líbí, ale nalézt zalíbení v tom, co děláme
(Thomas Alva Edison)

>>SOUTĚŽ, 7.4-28.4.2012<<

Zúčastnit se může opravdu KAŽDÝ

Za dveřmi je...

28. ledna 2012 v 16:23 | Vera |  Mini-povídky
No, (takhle podle naší češtinářky věta nezačíná, ale mě je to jedno :)) ) kdysi dávno, dávno a dávno. (dávno je u mě tehdy, když si nepamatuju datum) jsme na naší škole psali češtinářskou olympiádu ještě společně s devítkou. Kdyby její součástí nebylo psaní slohovky, nejspíš bych se tam ani nepřihlásila. Asi to zná každý - hodina na test a zbytek na sloh. no, první část mi připadala docela těžká (tedy jak co) a s každou uplynulou otázkou jsem se víc těšila na to, o čem budu psát. Téma mě docela zarazilo - za dveřmi je... co bych na to měla psát? sma jsem byla převapená, že jsem nad tím nemusela dlouho přemýšlet a během chvíle jsem přidělený papír začala zaplňovat mým těžko čitelným rukopisem. Netušík, jak jsem přišla na téma, co budu psát. Prostě mi to blesklo hlavou a už se od toho nedalo oprostit. Ani ve snu by mě nenapadlo, že skončím první a že pojedu do okresu (juhuu! :D) celkem 26 bodů ( z toho 10 za sloh) a učitelka se mě později zeptala, jestli to je celé jenom výmysl (kdo si přečte, asi pochopí) protože.....no prostě proto...:D ale naštěstí nic z toho samozřejmě není pravda.

ZA DVEŘMI JE…………….…MŮJ TÁTA

Zabouchání se ozvalo znovu, tentokrát to myslel vážně. Tvář mi zbělela jako křída a vrhla jsem pohotový pohled na dveře, které se pod jeho nátlakem nebezpečně otřásaly. Byly zamčené, jako štěstí. Předpokládala jsem, že to tak jednou skončí. Muselo, ta přetvářka už trvala až příliš dlouho.
"Okamžitě mi otevři, Petro, nebo ty dveře vyrazím! Mám toho dost!"
Zaburácel jeho hlas kdesi na chodbě, jak každou uplynulou vteřinou ztrácel svoji trpělivost. Ani na moment jsem nezapochybovala, že se jen marně snaží mě přesvědčit, abych ho vpustila dovnitř.
"Udělá to"
Blesklo mi hlavou, zatímco jsem vyděšeně přecházela po svém pokoji sem a tam z jedné strany na druhou. Můj pokoj, asi jediné místo v tomto domě, ve kterém jsem chráněná před jeho záchvaty vzteku. Před jeho krutostí. Kéž by máma mohla mít takové štěstí, jako já…
Moje roztroušené myšlenky teď jako blesk z čistého nebe přerušil náhlý náraz do dřeva, jak se táta marně snažil vyrazit dveře vlastním tělem. Zachvěly se sice, ale zůstaly pořád pevně v pantech. Prozatím…
Ta rána mi rozproudila krev v žilách. Mé srdce se ze samého strachu mohlo zbláznit podobně, jako zbytek těla. Ucítila jsem slabé brnění v konečcích prstů, to mě začala pohlcovat panika. Duše mi volala o pomoc. Vysílala slabé signály SOS do okolního světa, ale nemohla jsem se zbavit pocitu, že mě odpojili od sítě. Zůstala jsem na to sama.
Každý moment se teď táhl jako polární noc, dlouhý a chladný, ačkoli to ve mně doslova vřelo. Nezbývalo mi, než přežívat v nejistotě, co se má stát následujícím okamžikem a všechny mé obavy ještě podněcovala skutečnost, že se už hezkou chvíli z chodby nic neozývalo
"Brzy to začne znovu"
Řekla jsem si pro sebe a setřela si z čela horký pot
"Mile a přátelsky, jako kdyby mě ty jeho lži snad měly přesvědčit o opaku. Na to už mu po druhé nenaletím.
"Petro, měj přece rozum!"
Promluvil do ticha, jako kdyby náhle prošel očistnou proměnou osobnosti
"Já ti přece neublížím! Tak už konečně odemkni ty dveře a vyjdi ven. Promluvíme si!"
Ta jeho medová slova se mi zabodávala do srdce ještě víc. Měla jsem ho dokonale přečteného, jako tu knížku, co mi dal předloni k Vánocům. Tu už jsem znala téměř nazpaměť. Jeho myšlenky se mi honily hlavou, jako by to byly moje vlastní
"Tati, já už ti nevěřím!"
Vykřikla jsem plná zoufalství a beznaděje, až mi z toho vytryskly slzy z očí. Stékaly mi po tvářích, jako prudké horské potůčky a mísily se mi s potem, jež mi stále ještě odkapával z čela. Slanou chuť jsem cítila hned při prvních okamžicích. Nevadilo mi to, za ty měsíce jsem se s ní už dokázala sžít. Copak už zapomněl?
"Ale no tak, tohle neříkej. Svým rodičům by se přece mělo důvěřovat…"
"NE!"
Vykřikla jsem z plných plic na dveře, jako bych je chtěla probodnout pohledem.
"Ty nejsi moje rodina! Ty nejsi můj táta. ON by se takto nechoval! Už k tobě nemám žádné city, nenávidím tě! Nenávidím tě za to, co jsi nám všem způsobil!"
Nevím, kde se ve mně tak najednou vzala taková odvaha otevřeně mluvit o všem, co jsem v době zadržovala až přílišnou dobu. Slova mi sama od sebe vylétala z úst a já to nedokázala ovlivnit, ani jsem se o to nepokoušela. Docela lituji toho, že jsem mu to neřekla už dávno. Nejspíš bych si ušetřila mnoho bolesti, jenže jsem se k tomu nikdy nemohla odhodlat. Neměla jsem k tomu sílu…
"Grrr! V tom případě dopadneš jak tvoje matka!"
Zařvala a opět se pustil do zápasu s jedinou překážkou, která nás dva od sebe oddělovala.
Strach mi projel tělem od hlavy až k patě, jako intenzivní výboj elektrického proudu. Odtud nebylo úniku…právě přišel konec…



NEKOPÍROVAT

SONG; Within Temptation - Frozen

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 C.V.O.K. C.V.O.K. | Web | 29. ledna 2012 v 11:51 | Reagovat

ooooo : O
jedno veľké obdivné ooooooooo  : O
páni, to bolo tak... reálne napísané že som sa celý čas triasla ako čivava... a ešte viac ako happy endingy nenávidím otvorené konce pričom teda ten tvoj to riadne zaklincoval... ty že máš 14? dovoľ aby som sa zasmiala a odmietla ti veriť. pretože toto na neaký "pubertálny" výtvor vážne nevyzerá... je to...no, mne proste dochádzajú slová! vážne sa nečudujem že si s tým vyhrala (gratulujem! xD) a fak mi mysľou blyslo že: a fakt to nepísala podľa vlastnej skúsenosti? :D ehh... :D no jednoducho, sánka dolu šéfe :D

2 Hejlynka Hejlynka | 30. ledna 2012 v 10:29 | Reagovat

tohle je super ...hodně realisticky...Už chápu, jak to Chleba myslela...No, každý musí uznat, že na psaní máš prostě talent

3 Anne Anne | 5. února 2012 v 11:01 | Reagovat

no...ty...MOI :-D

4 BaraCornellia BaraCornellia | Web | 16. března 2012 v 21:24 | Reagovat

Přečetla jsem si název a v hlavě mi bliklo:,,češtinářská olympiáda"! :D Myslím, že jsme tohle téma měli tenhle rok. Psala jsem ,,Za dvěrmi jsou další dveře" :D Dost sci-fi :D
Minulý rok jsem postoupila na okres, a pak na kraj. Tenhle rok jsem postoupila na okres, ale nemůžu tam, jedu si do Prahy pro ocenění za povídku. (Člověk se musí pochlubit, kde se dá! :D)
Jinak se nedivím, že se tě pak učitelka ptala, jestli je to jen výmysl - je dobře, že měla starost. Někteří by nad tím mávli rukou.
Povídka je úžasná, děsivá, ale úžasná. Ty nejděsivější příběhy jsou takové, které se opravdu mohou stát. Lidé sice milují monstra apod., ale... Někdy je nejhorší monstum právě člověk.
Japonci v hororech spoléhají na přísloví: ,,Nejvíce strachu rozpoutá živý člověk." (Představ si, že jdeš po Sibiři - nikde nemůže být ani živáček, je ti zima... A najednou vidíš v dálce obrys člověka! No nepo--No nezbláznila by ses strachy? :D)

PS: To jsi teď vymýšlela podruhé nebo jsi si vzala papír, na který se to psalo?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama